FLYBALL |
Je další z řady kynologických sportů a postupně získává i u nás stále více nadšenců. Stejně jako agility lze i flyball provozovat na úrovni rekreační i sportovní až závodní, záleží na možnostech psa a jeho psovoda.Flyball spočívá v tom, že pes samostatně překoná rovinku čtyř skokových překážek, vystřelí si z boxu míček a ten donese přes překážky zpět, vše co nejrychleji a bez chyb. Skokovky jsou od sebe vzdáleny tři metry a mají výplň, ne laťky, tudíž ideální jsou dlouhé ploché skoky. K boxu je to od jeho nejbližší překážky asi čtyři metry.Na první skokovku se pes rozbíhá ze vzdálenosti osmi až desíti metrů, to se zkouší při tréninku a je to proto, aby ve chvíli, kdy je na dráze, měl nejvyšší možnou rychlost a byl schopen oněch dlouhých skoků (hodně psů – i malých - se mezi překážkami dotkne země jen jednou). Před první skokovkou je ještě startovací/cílová čára, kterou na závodech psovod nesmí překonat.
Flyball je sport družstev (vzhledem k velké blízkosti dosažených časů jednotlivců), ta mají
čtyři až šest členů/týmů, startují vždy čtyři členové/týmy. Družstva jsou složena ze psů různých
velikostí, celé družstvo překonává výšku překážek podle nejmenšího psa. Často je tedy možno spatřit
družstvo složené ze tří větších psů a jednoho menšího rychlého snižovače. Vzhledem k tomu, že psi
pracují na velkou vzdálenost od psovoda a samostatně, na startovní/cílové čáře se střídají
čumák na čumák a závodní dráhy jsou vedle sebe, je na závody i trénink zakázán přístup háravým fenám.
Může tedy být i nevýhodné složení družstva z více fen – kvůli účasti na závodech.
Složení družstva se ladí podle různých okolností, důležité je, aby psi byli schopni na sebe střídat
v docela úzkém prostoru bez ztráty rychlosti, pes apriori agresivní a problémový co se týče snášenlivosti
je tedy spíše do družstva nezařaditelný (snad jen mezi feny) nebo pouze velmi obtížně. Vše se člověk
a pes učí postupně, každý tým se učí jinak rychle. Zásadním předpokladem je zájem o míček,
chuť ho nosit, základní poslušnost, vysílačka (alespoň když už se s flyballem začíná).
Dříve, než se psi dostanou na vystřelovací box (na rozdíl od let minulých už ne katapultový, ten mohl být i nebezpečný), učí se vše na tzv. shootu, šikmé dřevěné desce s otvory ve třech řadách a s nastavitelnou výškou. Metodika tréninku se snaží docílit toho, aby pes v budoucnu míček vystřeloval náskokem na šikmou stěnu boxu, při tom se již stáčel zpět na rovinku a ještě k tomu dával tlamku přímo před otvor a míček si tak nastřeloval rovnou do ní. Po doběhu pes obvykle míček vydává oproti hračce či pamlsku, není tedy rozhodně nutné předsednutí a odevzdání. Vše se děje co nejrychleji a s patřičným adrenalinem. Zde nesmím zapomenout na veledůležitého človíčka, bez něhož to nejde, na nabíječe. Má na starosti shoot a box, míčky, stojí za shootem/boxem a plní jej míčky. Ideální je, pokud roste a trénuje spolu s družstvem. Jednak proto, že každému psu se nabíjí do jiného otvoru (často i míčky různé velikosti) a na boxu i jinak hluboko (kvůli razanci vystřelení do tlamky), a především proto, že psa běžícího pro míček nabíječ volá jménem a povzbuzuje. Pes by měl nabíječe znát a reagovat na něj. Takový nabíječ dokáže na tréninku i unaveného psa míčkem a hlasem vydráždit natolik, že maká jako by běžel poprvé. Navíc při běhu družstva nabíječ nemá čas přemýšlet, komu kam a jaký míček nabít. Sotva pes popadne míček z otvoru shootu či boxu volá si jej psovod, aby co nejrychleji letěl zpět, především se volá jménem, v závodním mumraji a řevu je to to jediné, co pes může poznat opravdu spolehlivě.
Zde ještě vsuvka – běhá se v postrojích, aby psa bylo možno před rozběhem přidržet a nažhavit, ale
aby nevyběhnul dříve a nebyl na dráze ve chvíli, kdy se předchozí člen družstva ještě nedostal ke
startovní/cílové čáře. Když pes běží s míčkem zpět, nabíječ dává další míček patřičné velikosti do
patřičného otvoru (psi točí na levou či pravou stranu, zde je zbytečné to popisovat, ovšem podle toho se
jim vkládá míček vlevo či vpravo, některým doprostřed, malým psům i malý míček) a volá přibíhajícího psa,
nesmí mu ovšem jinak pomáhat a když pes jde na box či shoot musí stát rovně s rukama za zády. Na závodech
jsou družstva rozdělena do tzv. divizí, podle téměř nejlepšího dosaženého času, který si družstvo hlásí
v přihlášce na závody. Pokud by si družstvo úmyslně nahlásilo mnohem horší čas než běhá a na závodech
tedy bylo rychlejší než za jaké se vydávalo, je toto penalizováno. I pomalejší družstva tak mají šanci na
závodní úspěchy.
Mně se flyball zalíbil již dávno, ovšem neměla jsem psa, kterého by to bavilo. Od té doby došlo ve flyballu k velkým pokrokům v tréninku a jeho metodice, používá se zcela jiný box než na začátku. V roce 2004 jsem si pořídila Orinka, balónkového šílence, a s ním jsem se v září 2006 vypravila na tréninkový víkend (teorie i praxe) s Mílou Vrbovou, Alenou Královou a Dianou Vyskočilovou. Právě tam jsem se dozvěděla nejen to, co zde píšu, ale ještě mnohem více, naučili jsem se trénovat a Ori v neděli běhal celou dráhu pro míček a zpět již beze mne na vyslání. Flyball je sport pro radost, fyzické i psychické vyžití. Ráda bych tuto radost sdílela s dalšími nadšenci a pokusila se sestavit naše družstvo. Snad vás toto povídání natolik zaujalo, že do toho půjdete také.
Jana Šedivá a Ori a Jack a Jasmínka